Besinka - yorkšírský teriér

*9.7.1996   - † 16.11.2005

Když bylo Lucce 6 let a Tomovi 5 let, dospěla jsem k názoru, že si pořídíme prvního pejska. Protože jsme měli byt 2+1, dvě děti, školou a školkou povinné, tak jsem nechtěla žádné velké plemeno. Kolem našeho domu chodil na procházky pán s párečkem yorkšírů, takže jsem byla již dávno rozhodnutá, si takového malého chlupáče pořídit. V té době ještě nebyli yorkšíři moc rozšíření, takže jsem chvíli hledala v inzerátech, než jsem přišla na inzerát, že v Pardubicích je volná fenečka yorkšírského teriéra bez PP. Bohužel jsem o pejscích s PP v té době moc nevěděla, na výstavy jsem chodit nechtěla a v neposlední řadě stál pejsek s PP víc, než jsem si mohla dovolit, proto padla volba na pejska bez PP. Teď byl jen úkol přesvědčit Peťu, že nutně potřebujeme pejska. To byl trošku oříšek. Po počátečním výbuchu, že pes jen přes jeho mrtvolu, se mnou nakonec do Pardubic jel a myslím, že Besinka byla jeho miláčkem v momentě, kdy si jí vzal do dlaní a poprvé mu olízla nos. Ve svých 2 měsících měla 70 dkg a byl to prostě živý plyšáček. Byla úžasný parťák, jen trochu nemusela malé děti, protože když byla štěňátko, tak měla má sestra třetího chlapečka a ten bohužel ve svých 2 letech nebyl k tak malému pejskovi 2x opatrný a od té doby se Besa dětí bála. Nic jim neudělala, ale většinou se klidila z cesty. Nemohli jsme se před ní hádat, to nás většinou seštěkala všechny…jak mě s Petrem, tak Lucku s Tomem. S razancí vlastní yorkšírům, štěkala na všechny velké psy venku a já dělala tu chybu, co dělají pánečci malých plemen, že jsem jí vždy brala do náruče. Teď to vůbec nechápu, proč jsem tak panikařila a sama vím, že jsem dělala blbost.

Bohužel ve 4 letech začala dostávat něco jako epileptické záchvaty, které trvaly vždy skoro 3/4 hodiny a nám nezbývalo, než jen sedět, držet jí a čekat až záchvat pomine a nikdy jsme nepřišli na to, co tyto záchvaty vyvolávalo. Také si skokem se sedačky urvala vazy na zadní nožce, takže prodělala plastiku vazu a po této operaci už trošku napadala na nožku, ale nijak jí to nebránilo v dalším běhání. Jen už nevyskočila na sedačku, tak jsme jí museli vysazovat. S oblibou ležela Petrovi na klíně a koukala po očku na mě, co já na to, že si užívá pánečkovi přízně. Spávala s námi v posteli, jak také jinak…vždyť to byl drobek a miláček největší. Ale jak byla starší, upřednostňovala svůj pelíšek a za námi do postele byla vysazována až ráno. Strašně nerada byla bez nás, takže se nám kolikrát stávalo, že jsme šli bez ní na návštěvu a ona se nám za to, že jsme jí nevzali sebou, většinou pomstila tak, že se někde v bytě vyčůrala a klidně i 3x i když to normálně nedělala. Ale to byla spíše vyjímka. Hrozně ráda jezdívala autem a vždy z předního sedadla sledovala cestu. Když jsme jezdili na kole, vozili jsme jí v košíku na předních řidítkách, ale to jsem vždy musela jet první, protože jak nás někdo předjel, tak se rozčilovala a z košíku málem vyskakovala, aby toho před námi dohnala. :o))

Byla to prostě skvělá parťačka a jsem ráda, že jsme jí měli. O to víc jsem se nemohla smířit s tím, že jsem nepoznala začínající zánět dělohy. Sice se jí na veterině doktor ještě snažil zachránit, ale bohužel umřela ihned po uspání před operací. Byla to pro nás šíleně nečekaná rána, protože na ní nebylo nic poznat. Do poslední chvíle jedla, byla veselá…..no zdání klame!! Umřela den před tím, než začal padat sníh (16.11.2005) a v tom roce, ho zrovna na Vysočině napadlo přes 1,5 m. Stačili jsme ji pochovat na chatě rodičů na Velkém Dářku, kde to hrozně milovala. Byla malá vzrůstem, ale s úžasnou dušičkou a vždy bude naše první!!

NIKDY NEZAPOMENEME!